Yuri Alekseyevich Gagarin dolétl ke hvězdám. Několikrát obletěl naši matičku, aniž by k tomu potřeboval šroubek. Byl to statný, ruský bohatýr z průměrné ruské rodiny, jenž se navždy stal hrdinou mého srdce i pobřišnice. Snad náhoda tomu chtěla, že jsem měl tu jedinečnou možnost vidět ho osobně.
Do Sovětského Svazu se naše základní škola chystala poprvé. Soudružka učitelka Pekárková byla již od rána celá nervózní, neboť létání letadlem nebylo ještě v sedmdesátých létech 20. století tak obvyklé, jako je tomu dnes. Starý Iljušin Il-2 „Šturmovik“ čekal na ruzyňském letišti na stovku vyvolených pionýrů z Horních Měcholup, kteří již dychtivě vyčkávali na start nebeského korábu. Všichni z nich letěli poprvé. Včetně mě. Vzal jsem si do kapsy svého oblíbeného plyšáka Čendu, který nejvíc rozuměl mým problémům, depresím a strachu. Když jsme se odlepili ze země a hlučné vrtulové motory počaly dýchat palivo, všichni začali v samé euforii tleskat. Tleskal Honza, Jeník, Tomáš i Jitka z 6.Céé. Několik dětí začalo zvracet. Pozvracely paní učitelku, bochník chleba, i řízky v alobalu. Bylo toho opravdu hodně a letadlo se začalo povážlivě naklánět, neboť zvracely zejména děti na pravé straně letadla. Nebyl to příjemný pocit, ale nás hřála touha vidět naživo hrdinu všech hrdinů Gagarina.
Když ten nepořádek stekl do zadní části letadla, dalo se již přeci jen dýchat líp.
Dále let pokračoval nerušeně, v momentě kdy bylo letadlo v rovnovážné poloze, nebyl žádný problém s nevolností spolužáků.
Pak jsme začali klesat. To už nevydržel Karlík a donesl letušce v pytlíku mix ze včerejší večeře, která se jeho mamince příliš nepovedla. Letuška se na tento dar netvářila příliš přívětivě a dožadovala se sklenice čisté vody a příboru. Neboť to bylo to poslední, co by se v tomto stavu nalézalo na palubě letadla, její žádost zůstala nevyslyšena. Na zbytek palubního personálu toho již bylo moc, tak se zamknuli na záchodě.
Nepozorované situace využil Královec a pokusil se otevřít nouzový východ letadla. Ten je standardně, kdy letadlu nehrozí žádné nebezpečí zablokován, ale tohle standardní situace rozhodně nebyla. Možná proto a možná taky ne, neměl Královec s otevřením tohoto východu žádné problémy. Měl tak jedinečnou možnost otestovat si fungování létajících koberců v praxi. Zdali bylo jeho snažení úspěšné, jsme se sice nikdy nedozvěděli, zato nyní víme, že sedat si k nouzovým východům u letadla, je jako výhra v Sazce.
Ale vraťme se ještě zpátky do letadla. Od bývalých dveří letadla začalo trochu táhnout na záda. Vzduchem létalo, však víte co, a v tu chvíli promluvil kapitán:
„Mluví k Vám kapitán letadla“.
Všichni děti ztichly a začaly si dělat domácí úkoly.
Pak se kapitán zakuckal a pokračoval dále. Ale ne. Přemohlo ho kašlání, což mu na důstojnosti rozhodně nepřidalo. Když po pár minutách dokašlal, už jsme na něj kašlali. Nedalo se vůbec nic dělat. Pár dětí si v tom zmatku četlo knížku, ale řádky se jim jevily poněkud rozmazaně. V té chvíli tři čtvrtiny z nich trpěly depresí, že budou přeci jen muset nosit dioptrické brýle. Zbylá třetina dětí depresí netrpěla, ta již brýle nosila. Pokud ještě někdo zbyl, utěšoval se faktem, že bude moci nosit alespoň čočky, ale cpěte si luštěninu do oka.
Protože se s otevřeným nouzovým východem letí špatně, pokusil se náhradní pilot zažehnout motory. Ani to nepomohlo, letadlu chyběl zážeh i motory. Na éro se valila jedna pohroma za druhou. Službu vypověděl autopilot, automechanik, autonavigace i jeden výherní automat, automatická pračka se musela začít ovládat ručně.
Když kapitán letadla začal hlásit všechny poruchy nejbližší navigační věži, dle předběžných výpočtů mě a Péti by musel vyjmenováváním závad strávit zhruba 2 roky, 8 měsíců a 12 dní s přihlédnutím k faktu, že by nebyl zrovna přestupný rok. To by tu dobu zkrátilo o 5 měsíců. Ale tolik času jsme stejně neměli. Ke Gagarinovi jsme museli přiletět v určený den a včas.
Začínalo se mi zdát, že se proti nám začíná všechno bouřit. Nato přišla bouřka. To bylo přesně to poslední, co nám ještě scházelo. Tonička se sklony k jasnovidectví nám tvrdila, že přesně tenhle sen se jí zdál předešlé noci, akorát se v tom snu pořád objevovalo ruchadlo. Načež se opravdu objevilo ruchadlo, ale těžko říct, zdali to skutečně ruchadlo bylo, protože jen málo z šesťáků co znám ví, jak takové ruchadlo vypadá.
Začínal jsem mít strach, že se z této šlamastiky nedostaneme. Když jsem se podíval z okénka letadla, viděl jsem vlaštovky, jak létají nízko a to určitě něco znamená.
Pak si přichystal proslov předseda třídy, papír mu držel nástěnkář, pokladnu vybírala pokladnice, když nemluvil předseda, mluvil místopředseda.
„Vážení spolužáci, letušky na záchodě, piloti, soudružko učitelko. Dle informací leteckého dispečinku Kralupy nad Vltavou panuje v Moskvě polojasno, předpověď hlásí trvalý vzestup.“
Než to dočetl, rozbrečel se, protože jako poslední z nás pochopil, že jeho situace je zcela bezútěšná. Předseda třídy, marně čekající na příchod puberty, v padajícím letadle, zatím bez dioptrií, a my všichni kolem.
Pokračování příště...
