Smysl života aneb s nakládaným Hermelínem na věčné časy

Je to již pár dní co se navěky změnil můj život. Stalo se to náhle, bez varování a zajisté to ovlivní generaci mých pravnuků, vnuků, budoucích manželek, manželů, jejich dětí i smetí. Ani nevím, jak mě to vlastně napadlo. Ještě když jsem vstupoval do supermarketu na našem sídlišti, netušil jsem zradu.

Regály v obchodě jsou nyní již plné a vždy se na mě smějí svým typickým úsměvem. „Kup si zboží co nabízíme - utrať své peníze právě teď - určitě budeš moc spokojen - a vrátíš se nám o tom vyprávět.“

Tiše jsem putoval mezi těmito poety a po krátkém nákupu vzhlížel pokladnu, která mě nikdy nepotěší. Ještě dříve však můj pohled spočinul ve vitríně, která tiše brumlala svou 220 wattovou symfonii. Sledovaly mě pochoutky dovezené z doby sýrové a mléčné. Jogurty, tatarské omáčky, pribináčky, sýry tavené, plátkové a v neposlední řadě... V tom jsem je spatřil. Modrobílé obaly s hlavou panáčka uprostřed mi vnukly geniální, epochální, fenomenální myšlenku. Naložím si je! Do oleje, koření, cibule a pepře, bude to příjemné a budu chtít ještě. Právě se roztočila spirála, která ukončila svůj odpíchnutý rittberger po 14 dnech letu.
A už jsem ho nesl domů, ve vatě, v alobalu, prozpěvoval si oblíbenou melodii a brnkal o obrubníky s noblesou. I když proti Pepům nic nemám, již jsem věděl, že zanedlouho ukončím jejich život jako kanibal.
Toto není recept na nakládaný hermelín, ale pokud se propracujete až ke konci textu, můžete se těšit na výlet do sfér, které navštívíte až při posledním tanečku na svém náhrobku.
Přišel jsem domů a ačkoliv obvykle všechny zakoupené potraviny vždy umístím na správné místo, tentokrát jsem běžel s nákupní taškou přímo ke kuchyňské lince.
Připravil jsem si prkénko a rozbalil první hermelín, který se pokoušel schovat ve stříbřitém obalu. Ten jsem vyhodil, neboť se nedomnívám, že by při zrání nějak podstatně pomohl. Bílá nádhera se nalézala přímo přede mnou a já začal dostávat své pověsti vynikajícího chirurga. Skalpelem jsem hermelín podélně rozřízl a uviděl vnitřnosti tohoto génia. Svěží vůně se linula z jeho útrob, a tak jsem začal svoji nakládačku. Jelikož to mám rád ostré, má chilli omáčka se již zvolna roztírala na vnitřní stranu půlky hermelínu. Vzápětí přišel ke slovu pan česnek. Tiše se představil, svlékl a za chvíli byl lisován. Poté se rozprostřel na zmiňované půlce hermelínu a opaloval se za svitu mé kuchyňské zářivky. Vyrušil ho až příchod babičky kořenářky. Trochu mi ušpinila prsty mletou paprikou, ale pepř a hrstku majoránky již servírovala bez uzardění. Při krájení cibule mi sice nepomohla, měla zase možnost sledovat několik lítostivých slz, co ukáply na počest Pepy. Když jsem cibulí posypával onu půlku hermelínu, smutek byl zčásti zahnán. Pak už to šlo ráz naráz. To samé jsem udělal i s druhou půlkou a nechal napustit vanu ke koupeli. Nebyla ani horká ani ledová, zkrátka tak akorát. To bylo slávy. Hermelínům zjevně stoupala do hlavy. Nořil jsem je do čiré kapaliny, ve které se topili neplavci. Nové koření zkoušelo plavat kraul, aby svůj marný boj s těžkými vodami tohoto oceánu vzdalo na dně naznak. Kuličky pepře se ani nesnažily splývat, rovnou se potopily ke dnu a obdivovaly tam krásu korálových útesů, které zkrášlovaly dekorace bobkového listu. Nejvíc mě pobavil kmín. Ten ze začátku splýval na hladině a pobrukoval si známé swingové melodie. Jak se oceán zvířil, nerezignoval a snažil se dostat zpět na hladinu. Stejně jako v případě nového koření to byl boj marný. Pár snaživců kmínů se sice dostalo na chvíli na hladinu, ale jak přišel další vír, dostaly se na hladinu jiní, bohužel již mrtví kmínové. Cibule to měla také zajímavé. Jen jak se nasákla a ztloustla, nepomohla by jí ani redukční dieta. Klesla ke dnu jako doktor Mráček s betonovou traverzou kolem krku. Inu byla to báječná podívaná.
Hermelíni se v tom oceánu nejdřív cítily celí nesví. Klesaly ke dnu, pak se zas rovnaly na bok, nemohly si zvyknout na novou pozici. Za chvíli ale zjistily, že jen tak ležet na dně a číst si literaturu ze zadní strany etikety zavařovací sklenice není vůbec nuda. Obzvláště když jim bývalá sklenice od medu nabízela možnost zvítězit v sms soutěži. Mobil jsem jim ale nepůjčil. Položily se do nálevu a vychutnávaly si znovu nabytou svobodu. Problém nastal, když jsem je uzavíral ve skleněné nádobě. Jejich smutek v očích rozptýlil můj slib, že se k ním budu co nejčastěji vracet. Nejhodnějšího z nich vždy vyndám na talíř a pěkně ho ozdobím, aby na chystané party nedělal ostudu. Vložil jsem je tedy do lednice, kde jim dělaly společnost párky, hořčice a starý kmotr mléko.
Pak přišlo období lásky. Nebudu lhát, když prozradím, že jsem je téměř každou hodinu chodil sledovat do lednice, jak se mí noví kamarádi mají. Složení a barevné odstíny ve sklenici mě uchvacovaly. Vždycky jsem je promíchal, abych tak viděl vánoční vločky zimní Paříže ve skleněné kouli s bílým pápěřím. Sledoval onu hru barev, která provokovala můj apetit.
S ubývajícími dny jsem konečně pochopil proč se v bibli často mluví o pokušení. To jsem skutečně dlouho nezažil. Několikrát jsem držel sklenici v ruce a snažil se jí otevřít. Vždy ale zvítězila morálka, která pravila: Vyčkej času jako husa vichřice. 14 dní jsem se trýznil, 14 dní jsem trpěl, 14 dní se můj život potácel v marnosti a vyčerpání, ale svůj kříž jsem donesl úspěšně až do cíle.
Nastala hodina pravdy, hodina „H“. Hodina prvního a posledního setkání. Sklenici s hermelíny jsem obřadně vyndal z lednice, položil na stůl a poklonil se všem mlékařům a sýrařům v galaxii, co alespoň jednou přispěli ke konání dobra ve jménu sýra. S víčkem jsem pak naoko zápasil, abych si vychutnal krásu okamžiku. V tom něco klaplo a já civěl na znovu nalezenou Atlantídu se všemi svými zázraky a poklady. Vyjmul jsem první hermelín s trochou cibule, která se potácela kolem a zvolna položil na připravený talíř. Mobilní telefon vypnutý, na dveřích cedulka nerušit a na schránce na dopisy nápis s prosbou o nevhazování zbytečných oznámení. Oblečen do svátečního kostýmu s kapesníčkem v klopě jsem zasedl ke stolu, vyndal vánoční příbory a načepoval si z plechovky piva do šampusové skleničky. Vyčištěné polstrování židle uvítalo moji zadnici a po chvilce rozjímání jsem pozvedl nástroje ke krájení.
Změnil se mi život. Je tomu již pár dní. Vyndal jsem si kudlu ze zad a vydesinfikoval, dopis na rozloučenou jsem vyndal z mrazáku, uzavřel přívod plynu. Děkuji vám, mí drazí hermelínové. Můj život zase nalezl svůj smysl!

V záplavě žhavé, tekoucí lávy
kdykoliv kdy máte splín,
neberte prášky, nevěšte své hlavy
je tu přece nakládaný hermelín!




Poznámka: Tento text jsem již uveřejnil na některých literárních serverech.