Jak naložit UTOPENCE a zbláznit se z toho. Orchestr již připraven v zákulisí, vše se chystá na velkou slávu.
Řeznictví u Matouše je středobodem galaxie. Sráží se zde komety, černé díry, supernovy a jiné vesmírné haraburdí. Přesto z toho vždycky řezník vyjde bez ztráty kytičky a s úsměvem. Hned jak jsem vstoupil, křičel na mě, že právě dovezli jejich výtečné špekáčky.
Rej mých myšlenek se roztančil. Smyslné tango ovládlo i mé chuťové pohárky, které se naplnily až po okraj líbeznou sladkokyselou chutí. Ano, již není cesty zpět. Naložím si provotřídní, české, nefalšované Utopence.
Věnec buřtů jsem si omotal kolem krku a vykročil k domovu. Za občasného pohvizdování jsem si proplouval davem jako mléčná dráha mezi hvězdami. Výlohy všech obchodů se za mnou otáčely a hostesky zvoucí k návštěvě právě jejich restauračního zařízením, měly oči navrch hlavy. Na eskalátorech směřujících do podzemní dráhy bylo plno. Jak jsem se přiblížil, dav se rozestoupil. Jindy narvaný vůz metra zel prázdnotou, poněvadž samolepka na dveřích povolovala vstup jen osobám se špekáčky kolem krku.
Na sídlišti kde jsem se vynořil, zpívali kosi. Když jsem vstoupil do našeho panelového domu, výtah poslušně čekal na mě a na špekáčky v přízemí, což se mi stává málokdy.
Klíče zahartusily v zámku a můj byt zalily blýskavice, jež vznikaly odrazem světla od vyleštěných špekáčků kolem mého krku.
Tašku s nákupem jsem odložil na kuchyňskou linku a čekal, co se bude dít dál.
Tango v mé hlavě zesílilo.
Nejdříve jistými kroky přitančila paní cibule ve zlatavém závoji. Hned za ní se vykutálel pan pepř s novým kořením a vytvořily tak kolem sličné cibule kruh. Následovaly další vážení hosté tohoto večera. Obecenstvo tvořil na bobku sedící bobkový list s mletou paprikou, na další místa jsem umístil všechny špekáčky, sterilovaná okurka stála až v zadní řadě.
Hudba vyšuměla ve ztrácejícím se decrescendo. Dirigent si klepáním své taktovky vynutil pozornost. Scéna pohasla, kulisy oněměly. Cibule s novým kořením a celým pepřem ukončily svůj tanec a usedly. Uhrančivý sloup světla zamířil přímo doprostřed pódia, kde se objevil konferenciér dnešního večera.
„Vážené dámy, vážení pánové. Je mi velkou ctí, přivítat na naší scéně hosta nejveleváženějšího. Právě přichází: Seňor O.C.E.T !!!“
Hlediště propuklo v burácivý potlesk. K předním řadám, které povstaly, se připojil i zbytek obecenstva kromě sterilovaných okurek, které již stály.
O.C.E.T. si změřil své příznivce sebevědomým pohledem a všemi póry svého těla si vychutnával slávu a čest, které se mu nyní dostávalo plnými doušky. Potlesk neustával, proto všem pokynul na znamení uznání projevené oddanosti, přistoupil k mikrofonu a pravil:
„Buenas noches.“ Byla z něj cítit autorita. A to značně.
Záhy pokračoval:
„Dostalo se mi velké cti slavnostně zahájit dnešní večer. Nebudu to již déle protahovat a zdržovat vás. Chci, abyste se dnes především bavili.“
Z náprsní kapsy svého saka vytáhl pergamen a četl:
„Vážení přátelé. Považuji tímto dnešní nakládání Utopenců za zahájené.“
Nůžkami přestřihl bílou stuhu a zachytil několik klobouků, jenž nadšené obecenstvo znovu za potlesku ve stoje, házelo na podium.
Pak se všichni aktéři shromáždili ve foyer, aby se s veleváženým hostem seznámili. Dirigent se znovu chopil svého žezla a večer tedy již opravdu mohl začít.
Nejdříve odhalila své vnady cibule svlečením svého zlatavého závoje. Průsvitného obleku jsem zbavil i všechny špekáčky. Na sporáku již do rytmu orchestru bublala voda, do níž se rozlil seňor O.C.E.T. Hned za ním do kastrůlku naskákalo veškeré koření včetně soli a špetky cukru.
Kapela teď nasadila do repertoáru své největší triumfy. Sálem se rozléhal moderní rock & roll, který veškeré osazenstvo kastrůlku přivedl do varu. Bobkový list se střídavě vynořoval a zase mizel ke dnu, sůl s cukrem v tom víru nebylo vidět vůbec a ostatní do sebe narážely jako na heavymetalové tancovačce. Zběsilý rej po chvíli všechny vyčerpal, proto odešly k baru vychladnout.
Poté jsem se věnoval špekáčkům. Podélně naříznuté, s plátky cibule a sterilované okurky uvnitř se kochaly sami sebou v odrazu sklenice, kterou jsem měl právě pro tento účel připravenou.
Nejdříve jsem do ní naskládal připravené špekáčky. Chvíli se jen tak plácaly na suchu.
„Vždyť se tu umačkáme!“, zvolal největší z nich.
Rychle jsem popadnul kastrůlek s vychladnutým nálevem a orosil jejich zpocená čela. To bylo povyku pro nic! Staří dobří kamarádi se vrátily z výletu po nehostinných krajinách sporáku a rázem si měly o čem vyprávět. Večer se chýlil ke konci, a protože byly všichni unavení a uřícení ze slavnostní párty, vložil jsem je do lednice.
Party tak pokračovala v lednici. Co konkrétně se tam dělo po dobu 10 dní a 10 nocí netuším.
Ale jak říká prastaré přísloví: “Co se stane za dveřmi lednice, zůstane navždy za dveřmi lednice.“
Po deseti dnech jsem se k ní s trochou nervozity přiblížil. Výsledek párty utopenců pro mě byla zatím jedna velká neznámá. Nedošly k újmě? Nezanevřely na mě? Svoji dlaň jsem přiložil k rukojeti této hvězdobrány a opatrně ji otevřel...
EPILOG
Tam v dáli pod cypřišem, v šeru zapadajícího slunce, odpočívaly utopené špekáčky ve zlatavém nálevu a těšily se nebeskému zdraví. S rukama za hlavou nasávaly poslední sladkokyselý koktejl brčkem a ťukajíc o stěny sklenice oslavovaly návrat osvoboditele.
Na stole již rozestláno pro příchod hostů, dva plátky chleba opřené o roh talíře a pivní pěna na vrcholu sklenice plesala. I první špekáček vyskočil přímo na talíř a ještě chvíli se kutálel z jedné strany porcelánu na druhou. Za ním přispěchal druhý a vše dovršila tekutina, která vnuknula tělům špekáčků život.
Party pro utopence skončila. Ovšem mně, mně právě začíná.
Dobrou chuť!
Poznámka autora: Název řeznictví je fiktivní, kdyby se to rozkřiklo, nerad bych tam pak stál frontu.
Většina sloves je uvedena s ypsilon, ačkoliv často jsem měl touhu tyto bytosti oživit změkčením koncovky slovesa.
Jak jsem podobným způsobem nakládal hermelín - ZDE
