Českou republiku poslední dny, týdny a měsíce obchází strach. Jako červotoč se do našich životů zarývá čím dál tím silnější pocit, že doba totalitní moci, o které jsme se domnívali, že již pominula, se pozvolna navrací.
Jak jinak pojmenovat období, kdy je současná vládnoucí garnitura v podstatě neodvolatelná a ničím nepostižitelná. I přes neuvěřitelné zkraty na poli zadávání státních zakázek, i přes naprosto katastrofální spouštění systémů, za které se zaplatily desítky milionů korun a které nefungují, i přes zřetelné krytí spřízněných kmotrů, kteří mohou totálně namol řídit motorové vozidlo, zranit při tom člověka a pak se chechtat do kamery, i přes miliardové investice do dálnic, které po pár letech provozu praskají a stejně nakonec tyto závady zaplatí občan ze svých kapes, i přes jasnou snahu ovlivňovat českou justici, i přes trestání těch, kteří nahlásili korupci a byli za to vyhozeni, zatímco účastníci prokázaného korupčního jednání dál někde v klídku dostávají své dividendy, i přes 120 tisíc lidí na Václavském náměstí, kteří volají po demisi vlády, i přes telefonáty policejním prezidentům a přes prohlašení o estébáckých praktikách policie ministrem vlády, i přes zatýkání svědků, kteří v citlivých kauzách mluví jen pravdu.
I přes to všechno je v podstatě nemožné odvolat totalitní vládu, která nám tímto způsobem vládne.
Držet se koryta za každou cenu je taktika již dávno vyzkoušená. Je způsobem zachování moci i dnes. Nikdo za nic nemůže, nikdo za nic neodpovídá, vše je sněhově bílé a neposkvrněné.
Ani rozsudek soudu už v dnešní době není nijak určující pro určení viny či neviny. Hned vzápětí se totiž politik odvolává k vyšší instanci a dokud ho neodsoudí vrchní soud, politik tvrdí že je nevinen, neboť on se přece odvolal a tudíž není rozsudek pravomocný. A jak sami víme, takový proces může trvat roky. Koryto se tak podařilo udržet a to je to oč tu běží.
Pod rouškou svobodných voleb je občan naší země jednou za 4 roky ujištěn o tom, že má sílu a moc něco ovlivnit. Omyl. Občan této země na 4 roky svěřuje totalitní moc stranám, které se po volbách vždy nějak dohodnou. Občan má sice oproti komunistickému režimu právo protestovat a pořádat demonstrace, ale i ty musí být řádně nahlášeny a schváleny, jinak se jedná o protiprávní jednání. A i když se takovou demonstraci podaří nahlásit, svolat a zorganizovat, znamená to pro vládnoucí ansámbl asi tolik, jako je jedno uprdnutí politika při spánku ve Sněmovně.
Ještě strašidelnější je ale fakt, že pád současné vlády by v podstatě znamenal ještě rychlejší návrat či přiblížení se k opravdové totalitní moci. Preference Komunistické strany jsou na rekordní výši a v současné době jsou druhou nejsilnější politickou stranou v ČR!
Jasný vítěz předčasných voleb ČSSD se již ani netají tím, že by s myšlenkou opravdové totalitní moci propagované KSČM směle spolupracovala.
Mám pocit, že Česká republika je na křižovatce, z níž není žádná cesta tou správnou.
Buď budeme tolerovat vládu garnitury bez sebemenší morálky, sebereflexe a s kmotry ovládající zejména pražské podsvětí, nebo moc svěříme do rukou socialistů s komunisty. Skvělé vyhlídky na zářnou budoucnost.
Velice rád bych přišel s návrhem řešení nebo snad nápadem jak z toho ven. Bohužel žádné takové řešení nemám. Místo toho mám strach. Bojím se návratu šílené komunistické demagogie do vlády a zároveň mě nehorázně štve, že jsem na 4 roky v podstatě rukojmím stávajícího kabinetu. I když budu křičet, volat, psát, vím dobře že se nic nezmění.
Mohu tak vlastně jenom čekat. Čekat na sekyru.
