Sport je nemocný? Ne. Je na smrtelné posteli

Celé společenské odvětví nazývané „Sport“ je v těžkém deliriu. Téměř s denní pravidelností vyplouvají na povrch nové a nové podvody, které již začínají prostupovat napříč celým tímto odvětvím.

http://doping.informe.com/gallery/main.php?g2_itemId=157

Užívání dopingu či jiných zakázaných preparátů zvyšující výkon, je jen předehrou k dalším mega průšvihům. Jedná se o propracovanou mašinérii, vedoucí k jedinému cíli. Ke zbohatnutí. Nikoliv ale pouze samotných závodníků, ale i diváků. Těch diváků, kteří si vsadili. Ale k tomu se dostaneme později.
Jedním z největších symptomů na chřadnoucím těle Sportu je zmiňovaný doping. Lance Armstrong, ale i desítky dalších sportovních superstar zasadili svému sportu těžkou ránu. Statisíce fanoušků si nyní sypou popel na hlavu. Právem rozhořčeni mohou být v podstatě všichni ti, kteří podél trati Tour freneticky povzbuzovali svého amerického hrdinu, koupili si jeho dojemnou knihu nebo jen fandili u televize. Podvedeni se po právu cítili i fanoušci té útlé, sympatické holky Marion Jones, která porážela celý ženský běžecký svět. Seznam všech dopingových hříšníků posledních 20 let napříč všemi sporty je již tak pestrý, že by se rozhodně nevešel na jeden list papíru.
A každý takový případ nutně vyvolává u každého fanouška sportu otázku:
Má cenu vůbec chodit na stadiony a fandit nedostižným sportovním výkonům, když je dost dobře možné, že se za 2,3 či 10 let zjistí, že výkon každého druhého sportovce byl kardinálním podvodem?
Ale kdyby současný světový sport trápil jen doping, byla by to procházka růžovou zahradou.
Veškerý vrcholový sport je dnes díky vyrovnanosti, a zejména díky kvalitě materiálů doslova zahlcen stostránkovými pamflety, popisující každou ponožku, kterou si závodník může či nemůže navléknout. Rozhodčí v každém sportu neposuzují již jenom branky, body či vteřiny. Jsou doslova posedlí v měření každého záhybu sportovní výstroje, rozměrů náčiní, sklonu té či oné komponenty, nebo procentuálního podílu výskytu určitého materiálu ve výstroji. Sport se stal laboratoří na výkony. Příkladů je mnoho. Ve skocích na lyžích se například musí pohybovat vzduchová propustnost materiálu v přesně určeném měřítku. Tvar i celková ergonomie kombinézy musí být přesně definovaná. Každý rok se nějaký tým vytasí s novinkou, která musí být následně zanesena do pravidel jako zakázaná. Známý případ v nedávné době přineslo plavání. Už i naprosto triviální sport, kde člověk potřebuje k výkonu jen své tělo (nikoliv žádný nástroj, který by měl ovládat), byl ovlivněn revoluční technologií výroby plavek. Kdo tyto plavky neměl, mohl se jít takříkajíc zahrabat. Plavci rázem začali hromadně překonávat světové rekordy. Na jednom jediném mistrovství světa plavci zničehonic překonali přes 30 světových rekordů!
Ale všechny úpravy pravidel se dělají právě kvůli zmíněným sportům. Dělá se to v jejich prospěch. Rozhodčí se zkrátka snaží sjednotit je tak, aby byly pro všechny stejné. Musí být nastavena precizně, aby nebylo možné je obejít a vyhrát podvodem.
Má ale tohle snažení vůbec smysl? Veškeré technické vymoženosti každý sport jen znepřístupňují široké veřejnosti. Přestává nás bavit sledovat nasypané cyklisty, kteří ke svému výkonu potřebují kolo za miliony, neboť každý dekagram váhy bicyklu dokáže ve výkonu v časovce udělat rozdíl i dvou vteřin na kilometr.
Zhoubný nádor sportu, který už metastázoval je ovšem relativně nový a sport brzy zabije úplně. Jmenuje se jednoduše. Sázení. Další aféra týkající se sportu vypukla před pár dny.
Evropská policejní agentura Europol oznámila, že za poslední 4 roky eviduje 680 utkání fotbalových lig napříč celým kontinentem, které byly ovlivněny sázkařskou mafií. 
Tato věta snad nepotřebuje ani žádný komentář.
Vsadit se v dnešní době dá v podstatě na cokoliv. Můžete se vsadit, jestli budou ve fotbale na začátku rozehrávat hosté nebo domácí. Můžete si vsadit na počet rohů v utkání, dokonce i na to, jestli jako první v utkání nastane roh, aut, výkop od brankaře apod. Nemluvě o počtu branek v utkání, počtu ofsajdů či faulů.
A čím více příležitostí na co si dnes vsadit, tím více pohnutek alespoň jeden takový parametr ovlivnit nebo zkrátka zařídit. Někdy to může být až banálně jednoduché a v podstatě nedokazatelné. Jak dokáži hráči, že při obranném odkopu míč jako náhodou 3x za utkání skončil rohem, nikoliv autem?
Dnešní svět je díky Internetu propojený až běda. V mnoha odvětvích lidské činnosti je tomu tak dobře. Ale jedna jediná informace o domluvené skutečnosti v jednom konkrétním zápase se rychlostí blesku rozšíří po celém světě a „zasvěcení“ inkasují miliony.
A fanoušek se opět ptá. Má smysl sledovat sportovní zápolení, když existuje dost vysoká pravděpodobnost, že výsledek utkání je do jisté míry domluvený a ovlivněný? Kdo mi zaručí, že až se půjdu podívat na Chelsea na Letnou, že už dneska si sázkaři nevyměňují emaily o tom, že v tomto utkání padne více jak 5 branek, což je kurz dost vysoký na to, aby desítky sázkařů po celém světě inkasovali svou „výhru“?
Má smysl chodit na divadelní představení na stadiony?
Nepřináším řešení či touhu po návratu starých časů. Přináším spíše beznaděj. Systém je nastaven a těžko ho něco v brzké době změní. Spíše naopak. Stadiony praskají ve švech, rekordy návštěvnosti stále padají a divák již tak nějak přistoupil na to, že to co se mu odehrává před očima je tragikomedie, kterou společně se sportovci režíruje ještě někdo další. Navíc je úsměvné, že největšími sponzory některých fotbalových týmů jsou právě sázkové kanceláře. Kdo seje vítr, bouři sklízí.
Sport je dnes v podstatě všemocný. Jeho společenský a kulturní význam vyrostl za pár let na neuvěřitelnou úroveň. Úspěšní sportovci jsou na celém světě polobohy a národními hrdiny.  Ne že by tomu v minulosti bylo jinak, ale finance, které se v současné době ve sportu točí, jsou nejvyšší v jeho historii. A tyto peníze zase plodí jiné peníze. My samotní tak tvoříme ze sportovců monstra, které se ve jménu nechřadnoucí slávy a peněz odhodlávají ke konzumaci zakázaných podpůrných prostředků. Pro pár minut slávy a pro peníze jsou sportovci=lidé, schopni udělat takřka cokoliv.
Ti co toho schopni nejsou, si zase snadno přivydělají ovlivněným výsledkem či ovlivněným průběhem utkání, aby z toho něco taky měli.
Pak je tady skupina těch poctivých. Jsou to statisíce sportovců v menších sportech, anebo pár bílých vlaštovek v těch sportech velkých. Nemám důvod nevěřit tomu, že je např. Roger Federer fenoménem tenisu, jenž má prostě ohromný cit v rukou, silnou psychiku a výborné fyzické předpoklady, že dokáže válcovat většinu tenisového světa téměř deset let v kuse.
Ale co když ne? Drobeček pochybnosti ve mně samozřejmě hlodá. Co když za pár let vyplave na povrch, že i Roger si sem tam někde potajmu zobnul nebo někde sem tam prohrál schválně utkání?
Bohužel události posledních dní a měsíců nasvědčují tomu, že ve Sportu se v dnešní době nedá věřit naprosto ničemu. Proto sport umírá. A lék na jeho úplné uzdravení se ještě ani nezačal hledat.