Poslední dobou se mi zdá, že svět je jen jedna velká ověřená kopie nebo podpis. Jdu do banky a ke každému cáru papíru zde vyžadují ověřenou kopii.
Vůbec nevadí, že jde o originál, který jim tam předkládám. I tenhle originál musí být ověřený. No není to na mozek? Úřednice jakoby žádný papír ani nechtěla, pokud to není ověřená kopie. To mají nějakou smlouvu s právníkem odnaproti a dostávají provize za každou ověřenou kopii? Asi ano, protože když jsem zašel na doporučení pracovnice banky naproti k notáři, fronta se táhla až dozadu k výtahu. A všichni chtěli jen ověřovat. Tak prosím vás, přihlaste se, kam až sahají Hujerovi? Tedy pardon, ti co chtějí ověřit podpis? No jak říkám. Až dozadu k výtahu. Bez ověřeného podpisu či kopie jste zkrátka v dnešní době nahraný.
Mohl bych takhle nechat ověřit třeba svůj močovej měchýř. Nikdy nevíte, kdy budete potřebovat náhradní. Mít jeden ověřený asi nikdy nebude na škodu. Notář vám tu kopii ověří a bude klid. Hledejte pak v zimě na vesnici urologa.
Ověřit si dám i manželku. Nechám si ji ověřit, pak za příplatek ještě prověřit a třeba jí už pak budu věřit. Bude ověřená a žádnej mi za ní nepřijde. A pokud ano, vždycky se mi s tím může svěřit.
Samotné ověřování tak musí být díky poptávce výnosný obchod. Ověřovatelkou podpisů je i moje sestřenice. Jednou mi prozradila humornou historku přímo z natáčení. Podnapilý muž se tehdy přímo u ní v kanceláři dožadoval ověření svého penisu pro manželku. Prý razítko a ověřený podpis by mu slušel. Nemluvě o té nálepce kolem sešití.
Sestřenice mu ovšem vysvětlila, že se přeslechl. Manželka ho nechtěla nechat ověřit, ale přeměřit.
Jak vidíte, s ověřením podpisů se dá zažít i legrace. Já když ale slyším, že někdo vyžaduje ověřený podpis, musí mě pak podpírat a polévat zátylek studenou vodou. I tak většinou po chvilce kolabuji.
A pro ty co to dočetli až sem, ještě jedna krátká povídka:
Vzbudila se úplně ve stejném okamžiku jako já. Šla si vyčistit zuby, a co mi bylo nejvíce podezřelé, na záchodě zvedla prkýnko. Prohrábla své krátké vlasy a ke snídani si ohřála párek s kremžskou hořčicí. Zbylo po ní trochu nepořádku a z kohoutku nechala kapat vodu. Kdo to na konci kvartálu zaplatí? Ano, já.
Po ránu jí nebylo moc do řeči. Spěchala do práce.
Neznal jsem jí a nikdy jsem jí tady nepotkal. Měl jsem takové zvláštní tušení, že se vrátí.
Vyšla ze vchodu našeho domu, a pak už jenom myslela na práci.
Skutečně se vrátila hned po setmění. Mlčky přehodila svou bundu přes židli v pokoji, stejně jako bych to udělal i já. Zapnula televizi a doslova mě uhranula, neboť se její výběr zastavil na sportovním kanále, kde zrovna začínalo hokejové střetnutí. Ihned po úvodním vhazování zapnula notebook a nalogovala se do mého emailového účtu. To už jsem nevydržel. Musel jsem se jí zeptat dřív, než bude pozdě:
„Kdo jsi a co tady děláš?“
Odpověděla okamžitě:
„Jsem tvá notářsky ověřená kopie.“
