Měla velké, tmavozelené žabí oči. Ledabyle mě pozorovala a nechtěla nic říct. Vůbec jsem jí nezajímal.
Ignorovala mě jako střevíce podrážku. Kdybych se v té chvíli nepoškrábal na uchu, nic jiného by se nestalo. Hladina házela obrazy, vítr v korunách stromů obracel listy. Stále jen ležela na hladině rybníka a civěla na mě. Šel bych dál, ale kde tady hledat dobrodružství.
Možná bych jí měl oslovit. Jak je ale obtížné oslovit ženu, když je pokaždé obklopena davem obdivovatelů? Bílé víno které pije, ji zanechává na rtech stříbřitý lesk. Jen se plouží po parketu a já se mohu zbláznit. Ledová voda, kterou si omývám obličej, mě nesvlaží. Budu na ní neustále jenom zírat, nebo jí jako tucty těch přede mnou pochválím účes, vůni či vhodně vybranou kombinaci zelené a černé? Spíš se jenom začervenám a postoupím ve frontě o krok dál. Na nic jiného se nikdy nezmůžu.
Ještě že alespoň tady je takový klid. Ani Země se tu netočí a ona dál jenom civí.
Zajímalo by mě, nad čím zrovna přemýšlí. O včerejší noci? O večerních plavbách v oceánu? O životě? Je těžké odhadnout jaké má starosti. Má vůbec nějaké? Trápí jí něco?
Místo všech odpovědí její zrak procházel skrze mě dále do prostoru.
"Co tady děláš"? - zeptal jsem se a lehce se začervenal.
Neodpověděla.
Co byste taky čekali. Od žáby.
