Ondra Kňava

Já a můj dlouhý oštěp

11. 12. 2013 14:22:10
Přečtěte si trable jaké jsem měl s mým oštěpem. Možná právě takhle začínal Honza Železný. Kdo ví...

Ohromen výkony našeho zlatého Honzy Železného jsem i já, zatoužil rozeběhnout se po mýtině a vrhnout toto fascinující atletické náčiní až do nebeské dáli. Před celu rodinou jsem tedy přednesl své narozeninové přání.

„Mami, tati, sestro, ke svým narozeninám bych si přál oštěp.“
Ačkoliv si ta starší a „zkušenější“ část naší rodiny významně klepala na čelo, moje přání bylo vyslyšeno. Otec jej v den mých narozenin svíral ve své paži a ačkoliv stále váhal, zda-li mi nemá k oštěpu přibalit i slevový poukaz do Bohnic, oštěp mi slavnostně předal. Jedinou malou vadou na kráse byl fakt, že jsem byl obdarován oštěpem ženským, který je o trochu kratší než mužský originál. Pro začátečníka jako já však plně dostačující.
Zhruba 5 let jsem překonával hranice lidských možností, když se stala věc nevídaná. Můj oštěp se ztratil. Ne, nebyl odcizen. Prostě zmizel. Nikdo samozřejmě neví, jak se to mohlo stát. Oštěp je totiž předmět nepřehlédnutelný a může se nalézat jen na několika místech naší chalupy, kam jsem na víkendy odjížděl bořit rekordy mého slavnějšího krajana.
Každopádně oštěp se opravdu ztratil a nedá se s tím nic dělat.
Jsem člověk skutečně skromný, ale domnívám se, že by se člověk v případě ztráty nějaké drahocenné věci měl svěřit svým přátelům, kolegů, známým na Facebooku, rodinným příslušníkům a všem okolo, aby se mu ulevilo.
Netušil jsem ovšem, že věci dostanou tak rychlý spád.
Kolegyně z práce nelenila a okamžitě rozprostřela své sítě. Nikdo v jejím bezprostředním okolí zbytným oštěpem nedisponoval. Ani její status na sociální síti ve znění:
„Nemáte někdo navíc jeden oštěp?“ nepomohl.
Tak trochu s tím počítala. Ovšem když si tato křehká dívka něco usmyslí, nic ji nezastaví.
Vzpomněla si, že jeden její dávný kamarád je bývalý atlet, který kdysi reprezentoval Českou republiku v hodu diskem v juniorské kategorii. A od disku k oštěpu už je to jen co by kladivem dohodil.
Vplížila se do jeho přízně s takovou vervou, že spolu tento týden oslaví již půl roku skvěle fungujícího vztahu. Byl sice založen účelově s cílem získání oštěpu snadno a rychle, ale v rozvíjení jejich svazku tento fakt nebrání. Ale to už trochu předbíhám.
Jedno slunečné srpnové odpoledne se má kolegyně rozhodla, že mi svého přítele představí. Nechápal jsem proč zrovna mě, když naše oddělení čítá 10 osob. Asi jsem její opravdový oblíbenec, pomyslel jsem si.
Seznámení mělo proběhnout stylově u východu z budovy, kde pracujeme.
A on tam stál. Stál tam zapíchnutý na místě a vedle sebe měl tmavovlasého čahouna, který mi podával svou pravici.
„Ahoj, já jsem Ondra, stejně jako ty a tohle, tohle je pro tebe“.
Okamžitě jsem se do něj zamiloval. Lesknul se zlatem, snad jakoby ho sám velký Jan Železný brousil svými zlatými dlaněmi. Ano, řeč je o tom oštěpu. Jmenovce Ondru jsem nevnímal. Promiň Ondro. Jelikož jsem se stále neprobíral z bezvědomí, odešel s kolegyní ke svému automobilu a zanechal mě jen s mým novým oštěpem.
Oštěp jsem si znalecky potěžkal v ruce a rozplýval se nad jeho délkou. Byl to totiž oštěp originál mužský s délkou 260 cm!
Pomalu jsem se probíral z transu a koutkem oka jsem zahlédl tramvaj, která byla vzhledem k rekonstrukci zastávky metra narvaná k prasknutí.
A tak začaly první starosti.
Kromě této tramvaje, kterou se přepravím k metru, totiž mířím na hlavní nádraží, kde nasedám na vlak, který mě odveze do města, v kterém se domů z nádraží musím ještě přepravit autem.
Rychle jsem vystřízlivěl. Jak tuhle Kunhůtu obrovskou dopravím domů, to bude ještě oříšek.

Inu vydal jsem se na tramvajovou zastávku, která se již utěšeně plnila cestujícími. Pro pořádek ještě dodám, že oštěp byl opatřen krytkami hrotů. Na zastávce jsem vzbuzoval zvědavé pohledy většiny nedočkavých cestujících. Rozdělily se napůl. Jedni mě v mém snažení povzbuzovali spikleneckými pohledy, ostatní zase kroutili hlavou s podivnými grimasami. Nutno podotknout, že prostor kolem mé osoby se zvětšil, jakobych vyzařoval nějakou prazvláštní odpudivou karmou. Oštěpu jsem to nepřičítal, neboť byl nastojato vedle mě a nikomu v té chvíli nepřekážel.
Musím říct, že většina cestujících má asi mnohem lepší předvídavost než já. Jak se totiž přiblížila má tramvaj, trochu jsem přehodnotil své sebevědomí týkající se odhadu výšky tramvaje.
Naplno jsem prozřel až v okamžiku, kdy se přímo přede mnou otevřely dveře. Vystupujících bylo až smutně málo. Tramvaj již byla téměř zaplněna. Na mé zastávce se k dosavadním cestujícím měla přidat finální várka, která překročí maximální kapacitu tramvaje zhruba o 40%.
Má naivní představa, že prostě nastoupím s oštěpem nastojato, vzala rychle za své. Oštěp jsem musel sklopit a jít do tramvaje špičkou napřed. Krytka špičky narazila o strop tramvaje a došla k prvnímu stropnímu madlu. Ani poté se však spodní část oštěpu nedostala dovnitř tramvaje. Musel jsem tedy oštěp posunout trochu zpátky, vyhnout se prvnímu madlu a zasunout jej opět až ke stropu k druhému madlu. Zde se nalézalo několik rukou, které oštěp spolehlivě odpudil. Nyní se spodní část oštěpu zasekla o druhý schůdek do tramvaje, již jsme byli uvnitř. Oštěp sice zamezil většině cestujících v pohybu napříč tramvají, ale pro tuto chvíli věc nepodstatná.
Při čekání na tramvaj jsem sice odpudil část cestujících ve svém bezprostředním okolí, teď při nastupování již většina z nich nedbala na potencionální nebezpečí a tlačila mě svými těly dále do tramvaje. To ale nebylo fyzicky možné. Oštěp a mé tělo blokovalo nástup do dveří, což někteří za mnou nechápali. Zejména cestující, kteří byli na zastávce zahloubáni do čtení denního tisku a nevšimli si mého spolucestujícího, věřili, že dveře blokuji naschvál, neboť to opticky vypadalo, že je přede mnou ještě dostatek místa. Boucháním na má záda se tak snažili docílit nějakého efektu, ale marně. Mými dveřmi jsem tedy nastoupil pouze já, oštěp a nějaký pán, který se i přes platné fyzikální zákony dokázal narvat vedle mě.
Štěstí v neštěstí spočívalo v tom, že jsem cestoval pouhopouhé 3 zastávky. I to se bohužel pro některé cestující v mé tramvaji stalo neřešitelným problémem. Rozhodl jsem se totiž, že nesmím za žádnou cenu vystoupit. Jasné je, že bych již nikdy nenastoupil zpět. Ostatně již i výstup byl v té chvíli téměř nemožný. Z ostatních směrů tramvaje se totiž navalily na mě a na můj oštěp další davy lidí, kteří se domnívali, že dojedou na místo určení v pořádku a bez škrábanců.
Na první zastávce problém nenastal. Výstup dveřmi, které jsem blokoval, vzdala mladá sympatická slečna. Ta když viděla jak nastupuji, chytře se začínala probíjet k dalším dveřím již s předstihem. Podle mých propočtů to stihnula, ačkoliv to vzhledem ke své pozici nemohu potvrdit na 100%.
Větší problémy nastaly později. Na druhé zastávce se totiž rozhodl vystoupit postarší muž, podle jehož vzhledu jsem usoudil, že nemá rád sport jako takový. Když se při vystupování dostal až ke mně, zjistil, že se přede mnou nalézá tyč, která nejde obejít ani jí nejde nechat zmizet. Ocitnul se v patové situaci. I kdybych já vystoupil, přes onu tyč, tedy oštěp, by se nedostal. To jsem se mu ostatně pokoušel naznačit, ale stalo se to, čeho jsem se bál. Promluvil.

„Co tady dělá tadyta věc? „
„Tato věc se nazývá oštěp.“, odvětil jsem.

Z mávnutí jeho ruky jsem usoudil, že to asi není téma, které by chtěl nějak šířeji rozvinout. S očima v sloup a se svými kily prošel dvojicí pánů vedle mě, kteří se ještě před chvílí domnívali, že vystupovat na této zastávce rozhodně nehodlají. Když se sbírali z chodníku nadávaje na dotyčného pána pochopili, jak hluboce se mýlili. Dveře se zavřely těsně před nimi a já i můj oštěp jsme mohli pokračovat dál v cestě v poněkud uvolněnější atmosféře.
Vystupování z tramvaje jsem se nebál. Stál jsem totiž hned u dveří, tak jakápak komplikace. Na příjezd tramvaje na ostrůvku už čekal početný dav fanoušků MHD. Chtě nechtě jsem musel vystoupit špičkou napřed. Obvykle se dav před vystupujícími rozestoupí, aby měli kam vystoupit. Nyní se tak hned nestalo. Několik cestujících jsem tak musel lehce popíchnout, aby pochopili, kudy povede cesta mého vystupování. Nikdo si nedovolil protestovat. Takový respekt jsem vzbuzoval.
Problém byl jinde. Nástupní ostrůvek byl hodně úzký a hned vedle něj se nalézá silnice, kde auta zrovna stála na červenou. Nechtěně jsem tak zaklepal na okénko Škody Octavia, jejíž řidič se ohlédnul a začal své okénko stahovat se zamračeným výrazem. To ovšem neměl dělat, neboť se tím pádem oštěp dostal až do jeho auta a pošimral ho po zátylku. Navíc na semaforu právě naskočila zelená a ohlušující ryk klaksonů aut za ním signalizoval touhu všech řidičů pohnout se kupředu. Výraz pána za volantem svědčil o vedení velkého vnitřního boje. Vystoupit a seřvat muže s oštěpem, nebo odjet a nedělat ze sebe hlupáka stáním na zelené?
Vyřešil to za nás pan oštěp. Jeho zadní část sklouzla dolů, čímž mi dovolila vyndat předek oštěpu ze Škody Octavie, což její řidič požadoval za dostatečně omluvné a vydal se vstříc svým dalším starostem. Opatrně jsem oštěp uvedl do svislé polohy, hurá, první část cesty mám za sebou.
Během krátké cesty na nádraží se nic neobvyklého nestalo. Sem tam jsem někoho pošimral pod sukní, ale všechny to přešly mlčením. Na druhém nástupišti už na mě čekal vlak. Opatrně jsem se proplížil kolem průvodčího, neboť jsem usoudil, že by se přeprava oštěpu mohla řídit nějakými speciálními přepravními podmínkami. Ty jsem zrovna nechtěl studovat, ani je platit. Dveře do vlaku byly otevřené a hned vedle nich ulička kam se oštěp podařilo bez trablů zasunout. Oštěp jsem nechal ležet na zemi v uličce. Neodvažoval jsem se ho seznamovat s osazenstvem kupé. Spočinul jsem na kraji kupé, abych hlídal případné nenechavce. Až později jsem si uvědomil, že krádež oštěpu je dost nepravděpodobná, neboť jeho ukrytí ve vlaku by vyžadovalo opravdu vtip a otevřenou mysl, jíž zloději zpravidla nedisponují.
Po náročném pracovním dni jsem si chtěl odpočinout. Zvolna jsem zavřel své oči v předtuše krátkého spánku.
Píše se rok 2016. Blíží se jeden z vrcholů celé olympiády V Riu de Janeiru pro českého fanouška. Několik českých oštěpařských nadějí bude usilovat o kov nejcennější. Všichni prošli kvalifikací bez zaváhání.
Ocitáme se přímo na ploše stadionu. Oštěpaři se rozcvičují a zkušebními hody se snaží rozhodit své soupeře. Ti vždy velmi nenápadně sledují nezávodní pokusy svých soků.
Ale to už je opravdový vrchol celého olympijského oštěpařského závodu. Chystají se poslední šesté pokusy. Tři čeští závodníci se jen o prsa dostali do finálové osmičky. I proto své šesté pokusy zahajuje právě trio Čechů: Veselý, Frydrych, Kňava. Zejména u posledně jmenovaného jde o malý zázrak, neboť s oštěpem začínal teprve před 6 lety úplně sám, na chalupě, jen s příručkou „mladý oštěpař“ s rokem vydání 1978. Dle svých slov by chtěl napodobit Jana Železného a házet oštěpy až někam ke stovce. Na olympiádu se probojoval díky divoké kartě, neboť jeho osobní maximum bylo doposud jen 28,5 metru. Veselý i Frydrych své poslední pokusy pokazili. Sorry kluci. Poslední česká naděje na olympijskou medaili se rozbíhá ke svému poslednímu pokusu!

SAKRA!!! Jak zase ten oštěp z vlaku vyndám, když se bude vystupovat na druhé straně vlaku?! Do snu se vkradla nutkavá myšlenka. Pulzovala mi v hlavě jako letící oštěp. Uvědomil jsem si, že vlak v mé cílové stanici vždy zastaví na 2. nástupišti což znamená, že vystupovat se bude na straně opačné, než se nastupovalo. Velmi rychle jsem vstal a zašel se podívat na prostor k vystupování. Hm, tak tady se nevytočím. A opravdu. Pro lepší představivost jsem načrtnul jednoduchý obrázek, který naleznete níže. Vstupními dveřmi přímo do uličky se oštěp vkládal snadno, ovšem nyní se budu muset s oštěpem vytočit na druhou stranu vagónu.
Další špatná zpráva přišla vzápětí. Okna tohoto vlaku se nedají otevřít! Jedná se o klimatizované vozy a zde jsou okna pevně vsazena do rámu s nemožností otevření. A teď si volej na pomoc průvodčího.

Pokračování příště....

Popis kolizní situace s oštěpem ve vlaku:



Autor: Ondra Kňava | karma: 15.75 | přečteno: 1138 ×
Poslední články autora