Za týden budu v pořadu Jana Krause – info z natáčení

Ale od začátku. I já jsem byl překvapen, že mi zazvonil telefon. Ozvala se producentka pořadu Jana Krause a měla nemístné otázky.

Pak mi došlo, že vůbec nemluví z cesty! Nejdříve jsem se domníval, že jde o obchodního zástupce. Chtěl jsem jí přečíst nějaký skvělý recept, ale ona mluvila dál. Prý mám přijít do pořadu Jana Krause i se svým psíkem Edou, kterého nemám. Eda je zaujal na Internetu svými kousky a mám tedy přijít a ukázat nějaké nové fígle, se kterými jsem prý zvítězil v celosvětové soutěži „Dog und ich“. Pes a já.

Než jsem se vzpamatoval, domluvil jsem si natáčecí den i tantiémy. Prý v tom jedeme půl napůl s Edou za 3 Palačáky.
Když jsem telefon položil, začal jsem velmi rychle střízlivět. Opravdu se jmenuji Jaroslav Hora? Opravdu mám skvělého psíka Edu, co je hvězdou internetu? Opravdu se mi chce za Janem Krausem natáčet pořad, který není o mně?
Ale proč ne? Číslo účtu mám zaslat emailem, termín i místo natáčení znám, tak jaképak copak. Jarda Hora mi promine.
První cesta po osudovém telefonátu vedla na Youtube. Tam jsem si našel psíka Edu a užasle jsem pozoroval jeho kousky. Byl schopen vyskočit do vzduchu, zachytit přitom porcelánový talíř v letu, položit ho na stůl a naservírovat na něj Smažený sýr i s tatarkou. Příborů nevyjímaje.
S radostí jsem zjistil, že na žádném z videí se nevyskytuje pan Hora. Na několika záběrech jsou vidět jeho nohy nebo ruka jak Edovi něco podává, jeho obličej však nikde. A mám vyhráno!
Hlavní otázka ovšem byla nasnadě. Kde seženu Edu? Šlo o vzrostlého boxera, který na všech videích vyhlížel sympaticky. Jeho svraštělý obličej se do kamery smál, což přidávalo všem snímkům na komediálnosti.
Jak tedy seženu Edu. Začal jsem u lidí co znám. Rodiče mají Yorkshirského teriéra. Při vší úctě k Andymu, boxerovi se vůbec nepodobá. Soused má jezevčíka. To už se boxerovi blíží, ale ideální to není. Kamarád v práci má biegla. Inu budu si muset vystačit s tím málem, co mám. Pes jako pes.
Jednání s kamarádem bylo rychlé.

„Hele Pete, tvůj pes bude v televizi. Dostaneš za to 5 stovek. Hodina a šlus. Počkáš na mě venku. Jen se s ním teď musím trochu sblížit a něco ho naučit.“
„Biegla? Naučit?“ No jak myslíš, odvětil kamarád. A tím to bylo vyřešené.
Kamarádův pes slyší na jméno Rexy. No nemám na začátku moc štěstí, ale to se poddá.  Půjčil jsem si ho domů a začal trénovat.

Pro začátek jsem ho posadil před monitor počítače a pouštěl mu všelijaká videa s Edou. Zdálo se mi, že ho to zajímá. Jak uviděl Edu, začal vrčet a hýbat ocasem. Dokonce se k monitoru přiblížil tak, že jsem ho musel odhánět dál, aby nezačal trpět krátkozrakostí. První část výcviku měl za sebou.  Zmohlo ho to natolik, že usnul na 3 hodiny.  Ale hybaj do práce, nakázal jsem mu, mám tě tu jen do večera.
Rexy prý umí „pac“ sdělil mi při odchodu kamarád. Při mém dotazu na pac odešel zpátky do koupelny, kde jsem našel rozcupované ručníky, které visely na háčku jen do výšky jeho hlavy. Spodek byl krásně nařasený, inu vylepšení.
Ručníky ho stále zajímali více než moje povely a večer se neúprosně blížil. Tohle je beznadějné. K Janu Krausovi prostě přivedu psa, ukážu psa, budeme si povídat, nastuduji si něco o Dog und ich soutěži a bude to.
Den D nadešel a já sháněl kalhoty, které by byly podobné těm, co nosí Jaroslav Hora. Jednalo se o béžové manšestráky. Sehnáno za šest stovek u Vietnamce, žádný problém.
Ve studiu jsem měl být na šestou večerní, tohle je teprve natáčení, do televize to půjde až za týden. Uvedení do zákulisí studia vyšlo bez problémů. Rexy - teda Eda čuměl na všechna ta světla a kamery, jak kdyby natáčel Sanitku každý víkend.
Bude to jednoduché, pane Hora, sdělila mi sympatická produkční. Za 10 minut pan Kraus řekne vaše jméno, vy za ním půjdete, sednete si takhle na kraj k němu na támhletu pohovku a budete si povídat. Máte psa, Honza vás vyzve, ať předvedete nějaké ty kousky a to bude celé. Když budou lidi tleskat nebo se smát, tak nemluvte, nedívejte se do kamery a hlavně nebuďte nervózní, diváci jsou komparzisti a my toho pak stejně spoustu vystříháme, tak se nebojte.
Inu posadil jsem se na židli, abych viděl na pohovku a stůl Jana Krause, kde už zpovídal nějakého lůzra. Mluvili pořád o hokeji, žádná sranda.
Ačkoliv jsem byl upozorněn, že bych neměl nikomu sdělovat nic ještě před premiérou pořadu, musím toto nařízení porušit.
Za malou chvíli hokejka přestala plácat, Jan Kraus se postavil a řekl:

Přichází Jaroslav Hora a jeho pes Eda.

Vstoupil jsem na jeviště i s Edou, který byl stále omámen ze světla, do kterého neustále civěl.
Jan Kraus byl zjevně na rozhovor se mnou dobře připraven. V ruce držel velký porcelánový talíř a na stole smažený sýr i s tatarkou. Hned jak jsme se přiblížili, Jan Kraus nelenil a hodil talíř směrem k nám. Eda se mistrně vyhnul letícímu projektilu a začal na Krause štěkat. Talíř se roztříštil na tisíc kousků, které ohrozily několik diváků v předních řadách. Jeden pán odešel se zkrvavenou tváří se slovy: „To budete mít dražší než obvykle!“
Jan Kraus se smál a pomohl nám se usadit.

„Já věděl, že to nemusí vyjít, to musíte házet vy že? Ale nebojte, talířů máme plno!“
Publikum propuklo v hurónský smích.

„Víte co? Tak nám rovnou něco ukažte, když už jste tady. Určitě to moje faux pas napravíte.“
Publikum propuklo v hurónský smích.

Že?
Publikum propuklo v hurónský smích.

Z poza pohovky vyndal sloupec talířů a guláš.

„Ne nebojte, guláš tu mám až na konec“.
Jan Kraus to měl vymyšlené. Postavil mě za pohovku, Edu sundal z vodítka a přesunul ho doprostřed pódia. Mně podal asi 40 talířů.

No tak se ukažte, pobízel mě.
Inu chtěli srandu, mají jí mít. Začal jsem směrem k Edovi házet talíře, které kolem něj prolétávali jako mimozemšťani. Eda nejevil o létající talíře žádný zájem. Za každým letícím talířem se vždy ohlédnul a zaštěkal. Jan Kraus řval smíchy a publikum se mistrně vyhýbalo letícím porcelánovým střelám. Diváci talíře chytali, někteří však byli úspěšní méně a talíře se tříštily u jejich nohou. Většina publika v zadních řadách propukala v hurónský smích, ti z řad předních utíkali pryč.
Stále jsem za pobízení Jana Krause házel talíře do publika, ten mě nabádal, ať talíře házím víc do výšky, ať doletí až na konec sálu. Do toho hrála muzika jeho syna, báječná podívaná.
To už se dříve usměvaví diváci začali taktéž zvedat ze svých sedadel a prchali k šatně a k výčepu.
Edu už létající talíře kolem jeho hlavy nudily, tak se přemístil ke guláši.

Jan Kraus se popadal za břicho a řval do publika:

Ja vám dám vy hajzlíci!!! Smějete se celou dobu jak hovada! To se neumíte pořádně smát, když vám za to platím! Hajzlíci jedni nevychovaný! Tam kde se máte smát, držíte pysky a tam kde řeknu kdejaký hovno, tak se tlemíte jak paka. Tady to máte vy budižkničemové. Už vás tu nechci nikdy vidět. A za dnešek žádný prachy nedostanete, ani nevydržíte hodinu sedět v klidu!

Talíře létaly vzduchem, Jan Kraus omdléval smíchem, komparzisté utíkali a bědovali, až se natáčecí sál zcela vylidnil.

Na pódiu jsem zbyl jenom já, spící Eda, snědený guláš, Jan Kraus a smažák s tatarkou.
Ten se usadil vedle mě do pohovky. Tedy pan Kraus.

„Tak  tohle tady ještě nebylo. Musím vám z celého srdce poděkovat. Tenhle večer překoná všechny rekordy ve sledovanosti. Víte, už když vám volali, paní produkční z vás byla unesená.“

Taky jsem mu poděkoval, vzal jsem Edu a měl se k odchodu. Moderátor večera šel se mnou, otevřel mi dveře a mimoděk mi pošeptal:

„Víte, mě vlastně ani nezajímá, jak se doopravdy jmenujete a kde jste sehnal tohohle vořecha. Ale ještě jednou díky.“

Dveře za mnou zaklaply, z dálky na mě mával kamarád Pete, no a Eda, vlastně Rexy, už se těšil na svého páníčka.

Tak se za týden dívejte i vy. V nejbližším pořadu Jana Krause budu naživo!