Tak jsem ze zvědavosti zhlédl seriál jihokorejské produkce Hra na oliheň. Jedná se o seriál dětem nepřístupný, kde se masově vraždí prostřednictvím her. Tu postřílí na zelené (pardon bílé louce) desítky soutěžících, kteří se jen snaží dostat za čáru, tu jim uříznou hlavu, když se soutěžící snaží proniknout spletí drátů.
Podle mnoha článků, které si můžete dohledat na Internetu, se jedná o krajně nebezpečný fenomén. Děti se převlékají za protagonisty seriálu, napodobují děj seriálu, zkrátka hrají si na Hru na oliheň. Negativně to působí na jejich psychiku, mají z toho traumata a nevhodně to ovlivňuje jejich sociologický vývoj.
Přenesl jsem se o 30 až 40 let zpět.
Mé dětství se odehrávalo zčásti na sídlišti, zčásti na vesnické chalupě poblíž hlubokého lesa.
Když si vzpomenu na naše klukovské hry, tehdejší filmová tvorba zde hrála svou nezastupitelnou roli.
Každé dítě let osmdesátých a devadesátých znalo Ramba, ač se jednalo o film nepřístupný mladistvým. Rambo, s pásy munice na nahém těle a obřím rotačním kulometem kosil své protivníky po stovkách. Tu jim prostřelil hlavu, tu jim ručně zlomil vaz.
Také my děti jsme si hrály na Ramba. Pomalovaly jsme si obličej popelem, skrývaly se v houští a ten kdo našel největší klacek ve tvaru rotačního kulometu, byl za největšího borce. Ústy jme simulovaly zvuk zbraně, lítaly skrz paneláky a střílely po sobě. Často jsme takhle rozstřílely celou čtvrť na hadry. Balkóny se hroutily k zemi a každý z nás měl na hlavě uvázanou čelenku, typický znak hrdiny Ramba.
Pak jsme si v lese taktéž často hrály na partyzány. Shodou okolností na naší chalupě v lese, kde se opravdu za druhé světové války partyzáni nalézali.
Olihněmi tedy pardon ovlivněni mnohými televizními dokumenty hrůz 2. světové války jsme do toho šly naplno.
Vyrobily jsme si dřevěné slušivé kvéry, běhaly po lese a navzájem se vraždily, tak jako ve filmových dokumentech. Polévaly si zranění domácím kečupem, aby hra nabyla naturalistického rázu.
Kdo z dětí si vylosoval, že ve hře bude na straně „skopčáků“, musel se zásobit šiškami a nás partyzány vyhnat z úkrytu. A ne, nebyly to uschlé malé šištičky. To byly čerstvé tvrdé šišky, které létaly jako tomahavk. Když to někdo chytil do hlavy, neobešlo se to bez pláče, když do oka, šel smolař holt domů.
Skákaly jsme jako partyzáni z větví stromů z výšek, které naši tehdejší tělesnou výšku předčila klidně 3x.
Pak jsme si taky hrály na Amerického Ninju. V tomto, pro děti samozřejmě nepřístupném filmu, zase ninjové vybaveni kovovými hvězdicemi vrhají tuto zbraň na své protivníky, přičemž hvězdice se těm špatným zabodávají do různých částí těla. Často se v tomto filmu hvězdice zapíchla přímo do krční tepny a protivník velmi naturalisticky vykrvácel.
Objevili jsme zbraň ninjů zvaný Nunčaki (nun-chak), což jsou 2 dřevěné paličky spojené mezi sebou kovovým řetězem. Ninjové umě ovládali tento nástroj a každá bitva s touto zbraní ve filmu končila tak, že se ninjovi podařilo protivníkovi omotat řetěz kolem krku a stylově ho uškrtit.
I my jako děti jsme si vyrobily své nunčaki! Našli jsme pod stromem 2 vhodná dřívka, ty k sobě připevnili provázkem a bylo vymalováno. Často ke mně přistoupil ninja, omotal mi provázek kolem krku, já se za něj chytil a řval v tlumených smrtelných křečích. Vůbec ti, co uměli nejlépe umírat, byli v partě nejváženějšími členy, protože ten, kdo neuměl pořádně a hezky umírat, toho nikdo nechtěl zabíjet.
Všichni moc dobře víte, že jsme jako děti tyto brutální filmy prostě znaly. Rambo, Komando, Terminátor, Predátor, Běžící muž, Americký ninja. Vždy se v partě nalézal někdo, kdo tajně přehrál tatínkovu VHS kazetu. Ještě před nástupem videopřehrávačů stačilo vyčíhnout situaci, kdy maminka nebo tatínek usne u televize a celý film tajně skouknout. Když jsme byli u babiček, byl to učiněný ráj televizní zábavy, protože prarodiče zkrátka usínají u televize snadněji a dříve.
Dnes nikdo nemusí usínat nebo tajně krást VHS kazety, což se, ruku na srdce, stávalo snad všude, kde byla videopůjčovna. Dnes se stačí na Netflixu přepnout z dětského režimu do dospělého a je to. Stačí naladit Youtube a v mžiku si z jakéhokoliv filmu na světě pustit ukázku nebo celý film.
Doba se právě o těch 30 či 40 let posunula. Trendem je chránit své děti za každou cenu. Nemůžeme jim přece dovolit hrát si nebezpečné hry, které navíc negativně působí na jejich psychiku.
Neříkám, že bychom měli seriál Hra na oliheň pouštět naším dětem jako vzdělávací pořad. Měli bychom si ovšem vzpomenout na své dětství a inspiraci brutálními filmy pro naše tehdejší hrátky. Nechci být genderově nekorektní, ale je pravda, že hry, které popisuji výše, se provozovaly až na výjimky v klukovském kolektivu. Ženy prominou, ale když se v naší klukovské bandě nalézala dívka, vždy nám maximálně sháněla munici, nebo podávala zbraně, k brutálnímu vraždění jsme ji nepouštěli. Byli jsme zkrátka gentlemany.
Tenhle blog bude tak trochu ochuzen o závěr. Věřím, že si každý udělá obrázek podle sebe. Jak jste asi pochopili, mě nějaký seriál typu Hra na oliheň nechává zcela chladným. Děti si dál budou hrát na Hru na oliheň či na Iron Mana a ani já, ani vy jim v tom nezabráníme.
Tak co vaše děti? Mají si kde hrát?
P.S: Jak vidíte, vyrostli z nás úplní psychopati. Náš sociologický rozvoj se nevyvíjel podle představ a dětské hry na akční filmy nás doživotně poznamenaly.
Nedivte se potom, že vznikají takhle hanebné články! No fuj.
