Jak měla jednou kartářka pravdu

Kartářky vám jsou divná sorta lidí. Jakoby o našich životech věděly vše a na černobílé šachovnici posouvaly naše figurky nejroztodivnějšími směry. Až zase k nějaké půjdete, vzpomeňte si třeba na tento příběh:

Tento příběh není ani příliš starý, ale zvolna na něj dopadá prach a tak je jen otázkou času, kdy ta vrstva bude natolik silná, že už si na něj nikdo nevzpomene. Bude tomu již deset let a tak možná právě proto jsem si na něj vzpomněl.
Tetičce Aničce zrovna bylo 76 let. Žila si svým osamoceným životem, těšila se z občasných návštěv svého syna, občasných návštěv hrobu svého manžela i občasných návštěv jejího doktora. Špatně spala, a tak si vždy svařila mléko s medem a se špetkou rumu a čekala, až přijde ten slastný okamžik, kdy se vaše tělo oddá snění.
Nebyla marnivá a tak dokázala vyžít ze svého důchodu, který činil něco kolem 7500 korun. Ještě jí přitom občas zbylo na sladkosti, kterými obdarovávala vnučku pojmenovanou právě po ní.
Jak tetička stárla, začaly se objevovat příznaky choroby stáří, jež přichází neomylně a čeká většinu z nás. Tu a tam to byly zapomenuté klíče v zámku, jindy to byla tisícikoruna vyplacená v obchodě místo tehdejší dvacetikoruny, později to byla spálená rýže, brambory nebo samotný hrnec, jenž neustál 3 hodinové ohřívání párků.
Tyto příznaky jsme ale brali s humorem a s pochopením.
Jednou, když ani horké mléko nepomáhalo k přivolání spánku, rozhodla se tetička přečíst si poslední vydání reklamních tiskovin, jenž zaplavovaly její schránku. Přešla nabídku uzených kotlet, vajíček a řapíkatého celeru za zcela unikátní cenu a v důvěřivosti jí vlastní ulpěla na obrázku karet s podivnými kruhy imitující jakési duševno s červeným telefonním číslem, jenž bylo nepřehlédnutelné. O počtu dioptrií tetičky jsem se sice zapomněl zmínit, ale je jasné, že malá poznámka o ceně hovoru na toto číslo pro ni zůstala v tuto chvíli neviditelná.
Byly tři hodiny ráno a tetička se pohodlně uvelebila u svého telefonního přístroje, který jí byl věrným partnerem již dlouhá desetiletí. Vytočila červeně orámované číslo a čekala co se bude dít.
Kartářka se jí dotázala na datum jejího narození a chvíli mluvila neurčitě o jejím osudu, a že rok který jí čeká nemá být pro její znamení příliš příznivý. Protože tetičku toto příliš neuspokojilo chtěla již telefon položit, když ještě zaslechla od kartářky poslední větu, že se do měsíce na svatého Josefa bude stěhovat. Tetička zavěsila a hned poté usnula již bez pomoci mléka, rumu či medu.
Druhý den si na celou záležitost vzpomněla, zejména pak na poslední slova kartářky. „Budu se stěhovat!“ No to mi teda řekněte kam? Vždyť tu bydlím již přes dvacet let a stěhovat se skutečně nehodlám řekla si sama pro sebe. Od té chvíle mluvila jenom o tom. Očividně z toho byla nervózní a její usínací medicína teď již nezabírala vůbec. Když už přeci jen usnula, vzápětí se probudila a zase celá zmatená přemýšlela o tom kam by se stěhovala. Volala po všech příbuzných a vyptávala se, jestli ji může někdo ze svého bytu jen tak vystěhovat, dokonce byla na obecním úřadě s dotazem, jestli se nechystá nějaké velké stěhování. Stěhování byl teď hlavní pojem všech našich rozhovorů.
Přišlo obvyklé účtování všech služeb a s ním i vyúčtování za telefon. Tetička vždy rozdělávala obálku na sesličce u jídelního stolu a tak bez varování otevřela obálku se složenkou s účtem na 4360,- Kč. Nejdřív si tetička myslela že špatně vidí, ale poté ji došlo, že naše varování na její noční telefonát kartářce bylo opodstatněné. Tetička se oblékla a celá rozčilená vyrazila do České Spořitelny. Již 4 roky v bance nebyla, neboť vždy ušetřila ze svého důchodu něco málo na Vánoce a jindy větší částku peněz nepotřebovala. Svých posledních 50 000 si škudlila na pogromy či jiné neočekávané události. Tato mezi ně patřila.
Byla zrovna celkem zima, a tak se zahalila do všemožných šátků a šál, svetrů a halenek, rukavic a čepic. Vyrazila k bance splatit svůj dluh na barevné složence z jejího telefonu kartářce.
Tetička se nám tehdy přestěhovala. Přestěhovala se tam, kde se jednou třeba potkáme všichni a bude to shledání kdovíjaké.
Dodnes mi vrtá hlavou, jestli by tu ještě tetička byla, kdyby tehdy nezavolala kartářce.